Co by mohly mít společného?
Možná si řeknete, co je to za pitomost. Srovnávat poválečnou situaci v Československu s tou dnešní – svobodnou, demokratickou, stabilní, Českou republikou. Podobně uvažovala i řada občanů po volbách 1946. Stejně tak uvažoval tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk. Budoval s Moskvou mosty, přestože varovných signálů byl už bezpočet. Ale jen do té doby, než Stalin bryskně obsadil Zakarpatskou Ukrajinu a Beněšově vládě zatrhnul účast v Marshallově plánu poválečné obnovy Evropy. Místo toho mám poslal pár vagónů s obilím. (a dnes by nám rád vnutil ruské vakcíny).
Na jaře 1948 si dvanáct ministrů demokratické opozice myslelo, že jejich plán je nejlepší možný. Třináctý, Jan Masaryk, se k nim ale nepřidal (asi aby to Benešovi nekazil). Řady demokratických politiků (a voličů) si tehdy ještě myslela, že komunisté nejsou tak zlý. Nebo alespoň doufali, že ztratí v blízkých volbách podporu. To se ale šeredně přepočítali. K velkému „překvapení“ demokratů, žádnou příležitost ke svobodným volbám už nedostali. Opoziční političtí „profíci“ si tehdy také celkem naivně mysleli, že vyslovení nedůvěry společné vládě komunistů, bude dostatečně úderný postup. A tak iniciativně (a dobrovolně) pustili politické otěže z ruky. Udělali jedno teatrální politické gesto a zmizeli z politického jeviště. Zmizeli rychle a navždy. Ostatně komunisté (pátá kolona Kremlu) jim takový postup nijak nerozmlouvali. Realizovali totiž (nezávisle na demokratech) už dávno svůj vlastní postup vymyšlený Moskvou. A demokratičtí politici jim sedli na lep jako mouchy.
Tehdejší postup demokratické opozice vedl přesně opačném efektu, než opozice plánovala. Během 3 dnů fakticky ztratila veškerou zbývající moc a vliv na další běh událostí. Voliči ani opozice už nedostali nejmenší šanci změnit rozložení sil ve volbách (plánovaných na květen 1948).
Je třeba připomenout, že KSČ v té době už 3 roky kompletně ovládala československé zpravodajské složky (poté co prezident Beneš už 3 roky prováděl kádrovou politiku podle přání Moskvy). Přes palubu hodil generála Moravce, celý západní odboj, Demokratickou stranu na Slovensku a další. Jako například Agrární stranu. (Beneš se agrárníkům dodatečně pomstil za to, že ho odmítali v roce 1934 zvolit za prezidentem. Tak dlouhou měl paměť.). KSČM také plánovitě ovládala Ministerstvo vnitra a policii. A dokonce mohla potají vyrábět pro opoziční politiky třaskavé balíčky (aféry mostecká a krčmaňská). * [2]
A nesmíme zapomínat ani na poválečnou těžbu uranu (Stalin rychle potřeboval mít svojí atomovou bombu a všechna dostupná ložiska uranu pod kontrolou). Nepřehlédnutelný byl i Stalinův vliv na prezidenta Beneše. Minimálně po roce od vstupu Stalina do války to všechno začíná. (od smlouvy o čs.-sov. přátelství 1943 až po Košický vládní program 1945).
Pokud se podíváme na dnešní situaci, kdy vládne sobecký oligarcha za podpory KSČM a ČSSD, dnes už totálně ovládané prokremelským Zemanem, tak už vidíme, že se náš stát nachází v podobně nebezpečné situaci, jako byla ta v roce 1948.
Pokud si to nemyslí, tak je stejně naivní jako v minulosti. Tehdy také demokratičtí opoziční politici chodili na Hrad ve slepé víře, že jim prezident pomůže. Ten se ale chtěl (s pomocí komunistů) hlavně udržet u moci. A bylo mu to málo platné.
Dnes se tedy chodí na Hrad radit alespoň předseda opoziční mini strany (22 mandátů). Jako by se už viděl premiérem. Ještě ale nevyhrál volby. Tak proč tam chodí, v současné vládní krizi? Podporu od Zemana přece žádnou nikdy nedostane. Spíš naopak. Maximálně nějaké jedovaté rady, aby udělal opak toho, co je skutečně potřeba.
Myslím, že umná opozice, má místo sedání na lep Kremlu, dělat úplně jiné věci. Neúnavně vysvětlovat každodenně do médií voličům, jaké podfuky vláda (a prezident) dělají a jaké to má pro jejich voliče důsledky. Opozice společně s vládní koalici má opravit (a schválit) volební zákon z dob oposmlouvy Zemana a Klause. Opozice (ani členové vlády) nemají ztrácet drahocenný čas, chozením k „nepříteli“ do Lán. Opozice také má kontrolovat zpravodajské služby. Sledovat jestli (a čím) je úkoluje vláda [3].
Udělat jedno gesto s vyslovením nedůvěry vládě, pánové a dámy, vám rozhodně nebude stačit. Odhlasovat nedůvěru vládě (spolu s komunisty) a předat vládu proruskému Zemanovi, je politickým hazardem. Stejné, jako to v poválečných letech. Myslím, že po podání demise v roce 1948, se naši dědové nestačili divit tomu, co rychle následovalo. Byl bych velice nerad, kdyby naši volení zástupci (jako nějací političtí prosťáčci) opět sedli ruské rozvědce na lep.
Proruský Zeman se už jen třese, až odvolá některé ředitele některé ze zpravodajských služeb (nemyslím jen BIS). Na ministerstvu vnitra už má naprosto loajálního zástupce (Jana Hamáčka). Zemanovým pomocníkům se nově podařilo rozvrátit i českou diplomacii. A snaží se už dlouho a soustavně ovlivňovat i armádu, soudy a policii. Pomocí výměn za svoje loajální stoupence [1]. Přičtěte k tomu vládu s podporou komunistů, kterou prezident neodvolá, Zemanova záložníka Okamuru, který celou dobu nedočkavě sedí na střídačce, a máte výsledek zápasu celkem jasný. Jedna věc je politický boj, a druhá, bezpečnostní politika a český státní zájem.
Celá ta hra Moskvy (s přispěním jejich místních pomocníků), by měla být jasná i současné opozici. Jestli nám to demokrati (a počítám k nim i Babiše) opět zkazí, tak budeme kvůli nim opět léta sedět v horké kaši. Vždy se vyplatí mít politickou hru dobře promyšlenou, ctít spojenecké závazky a sledovat dlouhodobé české zájmy. To platí jak pro vládu, tak pro opozici bez výjimek. O prezidentovi nemluvě.
Stačí se podívat na situaci v Maďarsku a vidíme, co všechno riskujeme. Maďaři už zaplatili ztrátou svobodných médií. Teď začali platit i účet za ruskou smlouvu o dodávce jaderné elektrárny. A budou nechtěně přispívat na financování Putinových expanzivních plánů a na platy ruské rozvědky. Ta jistě nepracuje v jejich národnímu zájmu. Tomu se říkám trojitá prohra. Přišli o média, opozici i o peníze. Riskují svobodu a dlouhodobou perspektivu celého Maďarska. Maďarská veřejnost evidentně zapomněla na ruské masakry z roku 1956 – 1989. Nechala si zase jednou něco od Moskvy (a maďarských promoskevských politiků) nabulíkovat.
My ale nesmíme zapomenout za ruskou okupaci 1968-1989 nebo dopadneme stejně. Dívejme se na západ od našich hranic, jak se to má dělat. Anebo na sousední Poláky. Ti naštěstí nezapomněli na sovětskou popravu polských důstojníků v Katyni ani na kremelské potlačování hnutí Solidarita. Proto s Američany úzce spolupracují na své obraně a bezpečnosti. A jsou ochotní i za ní něco zaplatit.
Jestli se představitelé české opozice chtějí někam chodit radit, tak jim momentálně doporučuji místo Hradu navštěvovat v Evropě Brusel, a doma americké a polské velvyslanectví. Dále jim doporučuji (veřejně, nahlas a při každé příležitosti) obhajovat evropské hodnoty a bezpečnostní politiku NATO. A měli by začít intenzivně komunikovat s voliči. Ostatně, Babišův bývalý celník Šlachta, jim to v mimořádně úspěšné kontaktní (a facebookové) kampani pěkně ukazuje. A správná postup jim ještě ve volební kampani ukáže i samotný politický mistr Babiš. Hlavní politický soupeř současné opozice.
